12. června 2019

V evropském porovnání je naše školství podprůměrné. Napraví situaci jen přidání učitelům?

Ve vládních proklamacích je školství uváděné jako prioritní oblast, do které budou směřovat vyšší investice. I když se v posledním roce mnohé mění, situace není růžová – ať už z pohledu nedostatku pedagogů, tak systému výuky a jejího spojení s reálnou praxí. Jakých změn jsme se ve školství dočkali? A jak si stojíme v porovnání s ostatními zeměmi? Čím se jinde můžeme inspirovat?

Co se mění ve školství

V posledním školním roce se v tomto resortu mnoho věcí změnilo: první úpravy se týkaly podoby státních maturit i zákona o učitelích. Neprošlo nastavení hranice bodů pro přijetí na maturitní obory či plošné zavedení školních obědů zdarma. Ministerstvo školství ale hlavně zahájilo debatu o strategii vzdělávací politiky do roku 2030. V květnu vláda schválila návrh novely zákona, která by měla opět zpřístupnit učitelskou profesi nepedagogům, což by mělo pomoci vyřešit současný nedostatek vyučujících ve školách. Jen pro připomenutí – v roce 2015 je ze škol vyhnalo zpřísnění podmínek. A v neposlední řadě, od ledna zvýšila vláda rozpočet na platy ve školství.

Zájem o práci ve školství stále klesá, mírné oživení nastalo u učitelských míst

České školství se potýká s řadou problémů – počínaje nedostatkem kvalitních učitelů, přes nepřipravenost na silné ročníky dětí 2007 až 2010, až po nedostatek prostředků na vybavení odborných učeben. V současné době chybějí tisíce učitelů, a to z několika příčin. Na vině není jen jejich slabé platové ohodnocení, ale také generační obměna, která se sešla s nástupem silných populačních ročníků dětí.

Podle analýzy údajů na Profesia.cz se počet nabídek ve školství v posledních pěti letech neustále zvyšuje, výrazně ale klesá počet uchazečů. V loňském roce se například zájem o místa asistenta učitele propadl o 65 %, učitele o 33 % a speciálního pedagoga o 26 %. Mírný optimismus vzbuzuje fakt, že letos se zájem mírně oživil, zejména o učitelské pozice. Nejvíce nabídek je podobně jako v jiných oborech v Praze a Jihomoravském kraji, nejnižší v Plzeňském a Jihočeském kraji.

Jak je to s platy

I přesto, že od ledna zvýšila vláda rozpočet na platy učitelů o 15 % a nepedagogů o 10 %, s tím, jak rychle rostla průměrná mzda, platy ve školství neudržely krok. Pro ilustraci, plat učitele byl v roce 2012 o více než 2800 korun vyšší než průměrná mzda, dnes je tento rozdíl necelých 200 Kč. Učitelské platy tak zůstávají téměř třetinu pod průměrem vysokoškolsky vzdělané populace.

Konkrétní aktuální údaje o průměrných celkových platech (tedy včetně odměn a bonusových složek) na Platy.cz navíc ukazují, že navýšení se týkalo tabulkových platů, celkový příjem se ale tolik nezměnil. Porovnání dat z posledních dvou školních roků ukazují, že zatímco vysokoškolským pedagogům, speciálním pedagogům a vychovatelům celkový příjem vzrostl v průměru o 10 %, učitelům základních škol o 8 % a středoškolským učitelům o 7 %. U nepedagogických pracovníků byl nárůst ještě nižší, například u vedoucí školní jídelny o 5 %, asistenta učitele o 2 %.

Porovnání se zahraničím

Kvalita českého vzdělávání vychází z evropských srovnání bohužel jako podprůměrná. Prestižní srovnání PISA ji podle vědecké a matematické gramotnosti hodnotí jako devátou nejnižší a Světové ekonomické fórum jako desátou. Podprůměrné hodnocení českého vzdělávacího systému je možné přičítat i nízkým investicím z veřejného rozpočtu. Česká republika z něj totiž na školství vynakládala čtvrtý nejnižší podíl ze všech evropských států (3,8 %). Oproti některým jiným zemím, které na školství vydávají ze svého rozpočtu větší podíl, si i přesto vede lépe. Podle projektu Evropa v datech se českému školství v poměru k výdajům státu daří držet blízko evropskému kvalitativnímu průměru.

Průzkumy ale potvrzují to, co zaměstnavatelé kritizují už několik let – velmi malé propojení teorie s praxí, absence tzv. duálního vzdělávání. Do výuky se u nás zapojuje jen 25 % firem, například na Slovensku je to 33 %, v Rakousku 44,5 % a v Německu dokonce 63 %. Zde jde především o zapojení do výuky a výzkumných projektů vysokých škol. V mnohých zemích má ale duální výuka i jinou podobu. Například v Belgii nebo v Německu musejí žáci kromě prvního a druhého stupně základní školy povinně studovat minimálně jeden rok na „třetím stupni“, tedy střední škole nebo učilišti. Zde mají v posledních ročnících školu kombinovanou s pracovními kurzy, ze škol tedy nevycházejí nepoznamenaní reálnou praxí jako u nás.